Parlament v čase změny

Vratislav Doubek, Martin Polášek a kol.

Vratislav Doubek, Martin Polášek a kol.

Parlament v čase změny Případové studie z vývoje českého a československého parlamentarismu

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Doubek, Vratislav Parlament v čase změny : případové studie z vývoje českého a československého parlamentarismu / Vratislav Doubek, Martin Polášek a kol. – 1. vyd. – Praha : Akropolis, 2011. – 176 s.

Vydáno ve spolupráci s Ústavem politologie FF UK v Praze ISBN 978-80-87481-21-9 (Tomáš Filip – Akropolis) 328.1:342.53 * 321.72 * 328.1 * (437) – parlament – Československo – parlamentní demokracie – Československo – zákonodárné orgány – Československo – kolektivní monografie – případové studie 328 - Zastupitelské orgány. Vlády. Politické systémy jednotlivých zemí [15]

Kniha byla vydána s finanční podporou Centra globálních studií Projekt byl zpracován v rámci výzkumného záměru MSM0021620827 – České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes Projekt vznikl pod garancí Ústavu politologie FF UK Recenzovali: doc. PhDr. Jana Čechurová, Ph.D. doc. PhDr. Lukáš Valeš, Ph.D. © Jan Bureš, Vratislav Doubek, Jiří Hoppe, Michal Pehr, Martin Polášek, 2011 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2011 © Filip Tomáš – Akropolis, 2011 ISBN 978-80-87481-21-9

Definitivní sídlo říšské rady bylo vystavěno v letech 1874–1883 podle návrhů architekta Theophila von Hansen. Před jeho dostavbou zasedaly obě sněmovny odděleně, poslanecká sněmovna v provizoriu dřevěné budovy na Währinger Strasse, posměšně nazývané Schmerlingovo divadlo, panská sněmovna využívala pro svá jednání prostory dolnorakouského zemského sněmu v Herrengasse. Od doby dokončení nové budovy v ní zasedal parlament předlitavské části říše až do konce monarchie, ale jako sídlo parlamentu ji využívala rovněž Rakouská republika. Dnes zde sídlí obě komory rakouského parlamentu, jak Národní rada (Nationalrat), tak Spolková rada (Bundesrat).

7

Předpoklady československého parlamentarismu Vratislav Doubek

V různých částech moderního světa takřka kontinuálně vybuchují bouře odporu namířené proti původním mocenským strukturám. Ne vždy je namístě hovořit o demokratizačním procesu, neboť zájem na proměně mocenských elit nemusí nutně směřovat k jejich rozšiřování. Přesto v pozadí těchto událostí dlouhodobě stojí právě tento trend, ve své podstatě neměnný a nezvratitelný, když jej ani konzervativně nastavené společenské prostředí není schopno dlouhodobě potlačovat. Za významný indikátor míry demokratizace moderní společnosti lze přitom považovat právě schopnost mocenského systému připustit vliv zastupitelských volených orgánů a respektovat jejich zákonodárnou roli.

Za zpochybněním a rozvratem původních stavovských sněmů, vzešlých ze středověké tradice, stály od sklonku 18. století politické nároky nových, dotud neuplatněných vrstev společnosti. Střední měšťanský stav využíval institut zastupitelských orgánů k svému politickému prosazení a vytlačení či oslabení vlivu elit původních, šlechtických. Právě tento pohyb byl bezprostřední příčinou prosazení a ustavení volených zastupitelských orgánů. Od sklonku 18. století tak západní euroamerická společnost prodělávala svůj vnitřní boj o hloubku a šíři uplatnění parlamentarismu – hloubku ve smyslu důsažnosti politického vlivu zákonodárných parlamentních institucí, šíři s ohledem na postupné uspokojování politických ambicí dalších a dalších vrstev společnosti, až po nejširší možnou variantu proveditelnou prostřednictvím všeobecného rovného tajného hlasovacího práva.

Jestliže rovněž česká společnost dosáhla naplnění požadavku zřízení voleného parlamentu v roce 1848 a po kratší časové odmlce opět od roku 1861, potom nejširší parlamentní zastoupení na základě všeobecného rovného hlasovacího práva bez genderového omezení bylo prosazeno až po vzniku Československa. Dvacátého prvního listopadu 1918, necelý měsíc od vyhlášení samostatnosti, byl datován návrh skupiny poslanců v čele s tehdejším místopředsedou parlamentu Slovákem Metodem Bellou, který vyzýval ústavní výbor, aby předložil Národnímu shromáždění osnovu definitivní ústavy, jejíž součástí budou též „řády volební do sborů zákonodárných i samosprávných

8

Předpoklady československého parlamentarismu

[… ustavené] na zásadě všeobecného rovného práva hlasovacího pro muže i ženy s poměrným zastoupením“.1 Teprve s odkazem na volební řád pro komunální volby z ledna 1919, který byl následně využit i pro volby parlamentní, můžeme hovořit o dosažení úplných standardů parlamentní demokracie v českých zemích.

Ale jaká byla zkušenost české společnosti v době vzniku samostatného státu, bylo možno na ni navázat a opřít se o ni? Odpověď na tuto otázku není ani přes znalost politického kontextu jednoduchá. Nepochybně se jednalo o zkušenost relativně dlouhodobou. Češi stáli u zavedení parlamentarismu v habsburském mocnářství od samého počátku. Rovněž oni, respektive jejich měšťanská reprezentace, volali v roce 1848 po řešení této dobově nejnaléhavější otázky. Ale již první kroky tímto směrem narážely na obtíže řešené kompromisy, které do budoucna ovlivňovaly poměr rakouské a české politiky k parlamentnímu systému jako takovému.

Předně rakouský měšťan neměl ani v revoluční době poloviny 19. století dostatečně silný potenciál k radikální změně. Jeho zájem na prosazení zastupitelského zákonodárného sboru vycházel z představy pouhého rozšíření, nikoli výměny politických elit. Na tomto konstatování nemůže nic změnit ani skutečnost, že období, v němž měšťanská elita požívala rozhodující postavení, bylo jen velmi krátké. První zákonodárný sbor nové éry, který si po právu mohl říkat měšťanský parlament, byl zvolen v červenci 1848 na základě na svou dobu velice extenzivně pojatého volebního práva. Mezi poslanci byli z rozhodující části zastoupeni především intelektuálové a podnikatelé; kupříkladu v Čechách tuto skupinu představovalo 76 poslanců, když naopak prakticky chyběli zástupci venkova (4 sedláci), a především reprezentanti tradičního držitele politické moci, šlechty (4 statkáři).2 Ale měšťan toto výlučné postavení nedokázal udržet a upevnit. Ostatně existence tohoto shromáždění se počítala na měsíce, když bylo z vůle dvora a na pokyn vlády rozpuštěno 7. března následujícího roku.

I těch několik málo měsíců horečné práce na přípravě nové ústavy ale postačovalo k projevu směrování politické vůle poslaneckého sboru. Na jedné straně se ukazovala zřetelná snaha nové elity po opevnění získaných pozic, když sami tito tvůrci ústavy kritizovali příliš široké volební oprávnění – na jehož základě byli ostatně sami zvoleni – jako nevhodné a předčasné 1

Návrh poslanců: Dra Belly, Dra Franke, Kaliny, Dra Meisnera, Udržala a spol. na vypracování ústavy Republiky československé, 21. listopad 1918, tisk 26, viz psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t0026_00.htm.

2

Údaje vychází z přehledové tabulky publikované v knize URBAN (1998): 20.

9

Předpoklady československého parlamentarismu

vzhledem k nedostatečnému politickému rozhledu většiny rakouských obyvatel-voličů. Do diskuse k návrhu nového volebního řádu tak opět pronikaly prvky restrikce (podněty mířily k daňovému či vzdělanostnímu censu).

Nicméně tyto pozice neměly být výlučné, neméně charakteristické pro práci tehdejšího říšského sněmu bylo hledání kompromisních řešení soužití tradičních a nově se prosazujících politických sil. Právě to se totiž do budoucna ukazovalo jako klíčové zadání. Měšťané se cítili dostatečně silní pouze pro participaci na politické moci, nikoli pro její převzetí. Po odeznění revoluční vlny se „jejich“ parlament stal obětí znovu posílených konzervativních sil. Z dlouhodobějšího pohledu se však zřetelně ukazovalo, že jiná cesta nebyla reálná. Jedna strana bez druhé již nemohla přežít, zejména narůstající ekonomická síla nové elity z ní činila nezbytného partnera pro politické soužití. Křehkost a labilita kulturně a sociálně heterogenního společenství mocnářství však současně zabraňovala měšťanské elitě, vyrostlé na nacionálně liberální ideologii, prosadit svoji dominanci. Její výlučná pozice by byla vnitřně právě tak rozrůzněná jako národní entity, které chtěla reprezentovat. Konzervativní nadnárodní elita tak zůstávala jakýmsi tmelem a zárukou stability.

Asimilace liberálních a konzervativních sil byla sice v Rakousku nezbytná, ale nutně také vedla k vytváření komplikovaných mocenských modelů.

Po období oživeného absolutistického režimu se tato skutečnost nejzřetelněji projevila v roce 1861 v podobě hybridního systému volby a struktury znovuzřizovaného parlamentu. Na jedné straně sice v této době obnovený parlamentarismus umožňoval části společnosti uplatnění svobodné politické volby, ale kompozice mocenského mechanismu celkovou účinnost vůle voličů značně limitovala, navíc byl celý těžkopádný systém vědomě nastavený ve prospěch výkonné moci dvora a dvorské vlády. Tato cena byla zaplacena s vědomím, že preferovala ohrožené a umožňovala zachování mocenské jistoty pro staré i nově transformované elity.

Volební proces byl postaven na tzv. kuriálním systému, který zachovával předpokládaný vliv jednotlivých politicky relevantních skupin. V rámci kurií volily – a uplatňovaly tak svůj vliv – skupiny voličů rozřazené podle ekonomické síly vypočítávané z daňového zatížení. Šlechtě, ohrožované „zdola“ nově posílenou reprezentací středního stavu, byla vyhrazena velkostatkářská kurie a zajištěna rozhodující pozice v nevolené horní komoře parlamentu, tzv. panské sněmovně. Právě panská sněmovna přitom představovala významnou konzervativní pojistku, když její souhlas byl nezbytný pro přijetí jakéhokoli zákona. Ekonomicky silné vrstvy německého obyvatelstva oproti tomu získávaly svoji jistotu v kurii obchodních a živnostenských komor,

10

Předpoklady československého parlamentarismu

stejně jako v městské kurii. V jejich prospěch byla navíc konstruována volební geometrie pro nastavení rozhraničení volebních okrsků v národnostně smíšených oblastech.

Němci v říši představovali ekonomicky a politicky vlivnou národnostní skupinu, která svoji sílu a vliv logicky opevňovala, a to v duchu dobových představ přijatelného a udržitelného demokratismu, tedy demokratismu, který naplňoval původní zadání na rozšiřování politických elit, ale zároveň toto rozšiřování pojímal výběrově. V tomto honoračním pojetí byly demokratické principy přijímány jen do té míry, pokud neohrožovaly samu konstrukci státní a mocenské stavby, do níž se jako základní kámen němečtí liberálové usilovně snažili zakomponovat „státotvorný princip“ v podobě zachování německého charakteru říše. Ze svého pohledu proto zcela oprávněně varoval vůdce německých liberálů Ernest Plener v roce 1893 v rámci parlamentní diskuse k rozšíření volebního práva před jeho zničujícími dopady: „Zde v Rakousku vyplývá politická rovnováha mezi jednotlivými národy z celé podstaty státu, a kdo nechce tímto státem třást, musí respektovat poměry, nebo je vehnat do nejistoty a uvrhnout zemi do budoucnosti, kterou nechci charakterizovat, neboť nikdo nemůže příliš daleko prorokovat, která ale povede k totálnímu převálcování celé politické linie. Z této volební reformy v nepříliš vzdálené době povstane demokratický federalismus se slovansko-radikálně-agrárnickou většinou; tím by byl změněn celý charakter veřejného života a celá vnitřní a myslím, že i vnější politika Rakouska by byla ovlivněna do naprosto odlišného směru.“3 Do charakteru hrozby tohoto naprosto „odlišného směru“ byl na prvním místě započítáván „demokratický federalismus“. Demokratismus se v tomto pojetí stával strašákem plebejství a politické vulgarity, federalismus potom zosobňoval princip rozkladu.

Samotný Plener byl přitom výrazným odpůrcem byrokratického centralismu, jeho představa ideálního stavu vycházela ze správní subsidiarity, která se však týkala nižších stupňů správy a omezenějších regionů než byly zemské celky. I tento progresivní rakouský politik tak tlumočil představy a obavy Němců – zejména z národnostně smíšených oblastí, k nimž patřily české země –, kteří trpěli obavou z posilování zemské autonomie, jež by znamenala oslabení jejich politického vlivu ve prospěch domácího většinového obyvatelstva. Ponížení role zemských sněmů vůči centrálnímu parlamentu bylo součástí dlouhodobého odporu proti autonomizaci zemí a federalizaci říše. Již od dob oktrojované březnové ústavy z roku 1849 byla zákonodárná

3

PLENER von (1911): 785.

11

Předpoklady československého parlamentarismu

kompetence sněmů taxativně vymezená, zatímco „vše ostatní“ zůstávalo v popisu práce centrálního parlamentu. I v tomto případě ale můžeme sledovat snahu o vyvažování autorit centra a regionů v zájmu smíření rozhodujících politických sil. Centrální parlament si sice podržel nadřazené postavení, v něm se mělo rozhodovat o zásadních otázkách rozvoje Rakouska, ale původně rakouští občané do dolní sněmovny říšské rady nevolili. Podle zmíněného volebního řádu byly prováděny jen volby do zemských sněmů, a teprve tyto orgány následně obesílaly centrální zastupitelstvo, respektive jeho dolní komoru. Až od roku 1873 byl stejný volební mechanismus uplatněn i pro říšskou radu, čímž ale zemské sněmy přišly o další díl své autority.

Tento stav českou politiku dráždil, když jí dlouhodobě připomínal nedostatek síly k účinné změně. Její zájmy se v průběhu času modifikovaly, ale ve své podstatě vycházely z odlišně nastavených principů: z prosazení rozšíření politického oprávnění na nižší sociální vrstvy, neboť jen tak mohla oponovat početně slabší, avšak ekonomicky silnější skupině českých Němců; tato oponentura však mohla být úspěšná pouze v zemské rovině, tedy za předpokladu prosazení federalizace říše a posílení autority zemských sněmů. Nic z toho se nedařilo ani vybojovat, ani vytrucovat, česká reprezentace nedokázala překonat odpor centralistů, nedokázala následovat příklad Maďarů, kteří se centralizačnímu tlaku úspěšně vzepřeli a prosadili jak parlamentní, tak státoprávní autonomii v podobě dualismu rakousko-uherské říše (1867). Česká politika dlouhodobě trpěla pocitem frustrace, v němž se svářela představa vlastních schopností s možnostmi uplatnění. Politická reprezentace – a následně část společnosti stojící pod jejím vlivem –, získávala v důsledku toho podezíravý až negativní vztah k samotné podstatě veřejné působnosti, k smysluplnosti politického boje i k pozitivním hodnotám státnosti, konstitucionalismu a parlamentarismu. Projevy této frustrace můžeme spatřovat ve snaze vymanit se z mocenského systému, v různých formách odporu vůči němu, můžeme je sledovat v hledání a zvýrazňování prvků alternativních postupů takzvané nepolitické politiky. Rakousko-Uhersko bylo bezpochyby konstituční monarchií, přesto v kritických projevech českých politiků často zaznamenáme odsudky neústavnosti a absolutismu. Dobový slovník neznal pojem totalitní moci, který je spojený s pozdějším politickým diskurzem, svůj nesouhlas s nedostatečným prostorem pro prosazení své politické vůle a zájmu proto vyjadřoval právě obecně známým pojmem absolutistické moci a vlády. I politici realistického nazírání tak upadali do pojmových lapsů, když v politických a právních úvahách nad podstatou rakouského ústavního a parlamentního systému složitými argumenty dokazovali jediné, že progresivní prvky rakouského mocenského systému jsou

12

Předpoklady československého parlamentarismu

ve skutečnosti absolutistické, tedy nátlakové, a proto nepřijatelné, když neodpovídají potřebám a vůli českého národa a jeho reprezentace. „… trpíme centralismem,“ zdůrazňoval podstatu své kritiky v roce 1896 Karel Kramář, „a jeho nutným důsledkem, přemocí byrokracie. Naše základní zákony státní zůstaly prázdnými slovy a svoboda leží v rukou a v dobrozdání převládající centralistické byrokracie. Ona jest všemohoucí, a poněvadž zvítězila nad parlamentem, zvítězil také její reakcionářský duch nad teoretickou svobodou státních základních zákonů… Stali jsme se skeptickými vůči dobrodiním parlamentarismu, jen proto, že nemáme lidového zastupitelstva, nýbrž parlament privilegovaných, který s byrokratickou vládou konservativní zájmy držitelů všelikých privilegií chce chrániti.“4 Obdobně Kramářův někdejší politický partner a souputník v řadách politického realismu, Tomáš Garrigue Masaryk, formuloval své výhrady proti „absolutismu rakouského parlamentu a jeho zákonů“, proti nimž hledal záchranu a alternativu v prvcích přímé demokracie.5 Rakouský mocenský systém byl zakonzervovaný a nehybný. Z hledání stabilního rozložení sil vyplynul problematický model jen formálně uspokojující potřeby politického soupeření, které programově podvazoval a blokoval systémem konzervativních pojistek a závor. Princip honorační demokracie nemohl dlouhodobě uspokojit reprezentace ovládaných národů a jen povzbuzoval nedůvěru v základní kameny politického systému a následně u části společnosti dokonce znevažoval víru v progresivní roli státnosti jako takové. Nedostatky systému byly založeny již v době formování moderní státnosti v druhé polovině 18. století a nedokázala je překonat ani proměna politických elit, jen si je přizpůsobila a vláčela jejich nezdravé dědictví až do konce mocnářství. „Moderní rakouský stát,“ oprávněně konstatuje přední rakouský historik Helmut Rumpler, „nevzešel z politického překonání rozporu mezi vládou a stavy, ale z omezené vlády prostřednictvím práva… Právo se v revoluci shora stalo na státu nezávislou normou pro společnost i pro stát samotný. Absolutismus nebyl v Rakousku demaskován jako ve Francii, nýbrž podřízen právu [verrechtlicht], a tímto způsobem omezen… Rakousko se nestalo ústavním státem, ale přeměnilo se v právní stát.“6

4

KRAMÁŘ (1914): 75–76.

5

Původně Masarykova veřejná přednáška z r. 1899 otištěná v Moravské revui (roč. 1, č. 12–14), zde citováno podle MASARYK (1927): 127.

6

RUMPLER (1997): 109.

13

Předpoklady československého parlamentarismu

Tento naznačený posun ale nemohl dlouhodobě uspokojovat českou politickou ambici. K objektivně daným důvodům nespokojenosti s rakouským parlamentarismem přidávala své vlastní. V rakouském parlamentním systému nebyla česká politika schopná realizovat své cíle, i proto pro ni nebyl tento parlamentarismus dostatečně důvěryhodný. Nemohla se počítat k preferovaným politickým skupinám a za stávajícího rozložení sil neměla možnost získat silnější vliv na jeho vnitřní proměnu. Výsledkem byl narůstající opoziční charakter parlamentní práce mezi poslanci občanských stran, a to zejména od přelomu století. V posledních letech před vypuknutím světové války přesouvali čeští poslanci svoje aktivity ve stále větší míře od konstruktivnějších projevů a návrhů k „údernějším“ a také svým obsahem mnohdy kritičtějším formám v podobě množství podávaných pilných návrhů a interpelací.

Poněkud jinou pozici zaujaly nově se prosazující zájmové strany, jakými byla sociální demokracie či strana agrární. Ale ani v tomto případě nemůžeme hovořit o stranách, které by podporovaly stávající parlamentní model. Zejména potom pro sociální demokraty byla podpora rakouského parlamentu jen součástí stranické strategie, která směřovala k rozšíření vlivu a prosazení rozsáhlých politických reforem. „Cílem… je,“ formuloval toto zadání v předvolební analýze Bohumír Šmeral, „aby proletariát pomocí všeobecného rovného práva hlasovacího dosáhl v parlamentech jeho počtu přiměřené většiny a aby dnešní kapitalistickou společnost přeměnil ve společnost kolektivistickou.“7 Ale ani tzv. Lidový dům, tedy parlament vzešlý z prvních voleb po zavedení všeobecného hlasovacího práva, tuto představu nenaplnil a nemohl naplnit. Mimo jiné proto, že se zavedení všeobecného volebního práva týkalo pouze dolní sněmovny při zachování vlivu a výlučnosti panské sněmovny, navíc se netýkalo ani zemských sněmů, kde kuriální systém přežíval i nadále.

Jak uvedeno, jako projev nedůvěry české politiky můžeme vnímat i úsilí o posilování mimoparlamentních aktivit a platforem. Krize důvěry v rakouský mocenský a parlamentní systém se projevovala snahou o jeho ignorování. Vůdcové měšťanských stran, zejména se to týkalo mladočechů, si již na sklonku 90. let 19. století byli vědomi ohrožení svého výsadního politického postavení, způsobeného mimo jiné posilováním stran zájmových – sociální demokracie či agrární strany – a neschopností doložit své politické úsilí příslušnými zisky a úspěchy. Opět se tak uchýlili k strategii, která se pro českou

7

ŠMERAL (1981): 56.

14

Předpoklady československého parlamentarismu

politiku moderní doby ukazovala jako příznačná, a to zejména ve fázích jejího defenzivního postavení. Mladočeši prohlásili stávající politický systém za chybně nastavený a odvolali se k principům takzvané nepolitické politiky. Pokusili se prosazovat národní zájem mimo stávající struktury, v tomto případě mimo stranický a parlamentní systém, jimi samými reprezentovaný a v různých časových horizontech i prosazovaný a spoluvytvářený. Produktem takovéto taktiky se na přelomu století stala instituce Národní rady české, v jejímž vedení se vystřídala řada předních mladočeských politiků, Josef Herold, Jan Podlipný, Karel Kramář. Právě od Národní rady si mladočeši slibovali, že se pod jejím příkrovem, mimo stranické a parlamentní soupeření, podaří vybudovat jakési alternativní centrum české politiky bojující za český národní zájem. Národní rada si kladla za cíl udržovat program národní jednoty v době jejího „úpadku“ a „pečovati o součinnost všech činitelů v národě našem, zejména však českých stran politických ve všech otázkách, jež se týkají společných zájmů českého národa v zemích koruny české a v ostatním soustátí Habsburském i příslušníků národa za hranicemi vůbec“.8 Za války byl orgán Národní rady obnoven v rámci zahraničního odboje, tentokrát nejen jako alternativa k neúčinnému modelu a stylu parlamentní práce, ale k rakouské politice vůbec.

V počátečních fázích války ostatně parlament nezasedal. Zastavení jeho činnosti přitom nesouviselo bezprostředně s vypuknutím válečného třeštění. U zemského sněmu v Praze došlo k přerušení aktivity již o rok dříve na základě tzv. anenských patentů 26. července 1913. Tehdy byla suspendována činnost sněmu v situaci, kdy se němečtí poslanci uchýlili k obstrukci; zastavení činnosti zemského parlamentu se přitom snažili využít i někteří čeští politici. Avšak i špatně nastavený systém se zdál být cennější, nežli návrat k byrokratickému absolutismu, což si česká politika jako kdyby uvědomovala teprve v tomto okamžiku. Národní rada česká v následujících dnech vypracovala nesouhlasný manifest, který zdůrazňoval nejen nezákonnost daného stavu, ale rovněž víru v nezaměnitelné pozitivní hodnoty parlamentarismu.9 Neúspěšně, nikdo tehdy netušil, že se zemský sněm již nikdy nesejde. Zastavení jeho činnosti se protáhlo až do válečných let a na opětovné svolání nedošlo. Ale války se nedožila ani říšská rada. Její další jednání vláda odročila 16. března 1914, a to pod tlakem pro změnu české obstrukce. Když 13. března v 16:40 hodin odpoledne uzavíral dvě stě čtvrtou schůzi předseda dolní

8

Základní řády (1906): 1.

9

Srov. KAZBUNDA (1995): 236.

15

Předpoklady československého parlamentarismu

sněmovny Julius Sylvester a svolával poslance k dalšímu sezení na 17. téhož měsíce, ani tehdy nikdo nemohl předpokládat, že se poslanci sejdou teprve o více jak tři roky později.

Další zasedání obnovené říšské rady se odehrálo až 30. května 1917. To už byla celková politická atmosféra zcela proměněná, a nejen proto, že na trůnu po téměř sedmdesátiletém panování Františka Josefa I. seděl mladý císař Karel. Někteří poslanci se této schůze již nedožili (mj. národní sociál Václav Fresl, agrárníci Václav Kotlář a Jan Rataj či mladočech Bedřich Pacák). Jiní mohli být teprve k tomuto dni oficiálně zbaveni mandátu v důsledku dřívějších soudních rozhodnutí, tak tomu bylo v případech Karla Kramáře, Aloise Rašína, Františka Buřívala či Václava Choce. Nejen díky těmto významným poslancům odstaveným z parlamentního života se však těžiště české politiky opět přesouvalo mimo parlament. Někdejší nedůvěra k parlamentu a rakouské politice se v éře válečného byrokratického militarismu jen prohloubila. Sama angažovanost v rámci rakouské politiky byla vnímána jako cosi dehonestujícího, a protože disidentů s aureolou národních mučedníků bylo příliš málo, na místa dlouhodobě aktivních rakouských politiků byli hledáni lidé čistého štítu, nové, politikou nezatížené elity.

Ke slovu se opět po čase dostali ve větší míře reprezentanti intelektuálních a zejména kulturních kruhů. Na cestu do lavic říšské rady tak českým poslancům zněla nabádavá slova manifestu spisovatelů v čele s nestorem národní literatury Aloisem Jiráskem. Heslem tohoto manifestu byla osudovost, čeští poslanci stáli spolu s národem na rozcestí a měli dobře zvážit své další kroky a slova. „Nuže, pánové, aspoň tam buďte pravdivými mluvčími svého národa, aspoň tam povězte státu i světu, co Váš národ chce a na čem trvá! Aspoň tam splňte svou svatosvatou povinnost a zastaňte se českých práv a českých požadavků v této nejosudovější době světových dějin způsobem nejrozhodnějším a nejobětavějším, neboť nyní rozhoduje se o českém osudu na celá staletí!“10 V dalších měsících však již bylo patrné, nakolik se vůle a program české politiky míjel s programem a zájmem říšských institucí.

Teprve za války, v době postupného rozkladu státní jednoty se tak skutečně dařilo, oč někteří čeští politici usilovali již dříve, vytvořit mimoparlamentní politickou platformu, která by svojí důležitostí a vlivem převážila – v zájmu a intencích české politiky – politickou autoritu říše a jejích orgánů moci.

Všechny další rozhodující dokumenty a prohlášení českých politiků, ať již byly zaštítěny Českým svazem sdružujícím poslance či Národním výborem, 10 Projev českých spisovatelů k českým poslancům na říšské radě, květen 1917, cit. podle GALANDAUER (1988): 283.

16

Předpoklady československého parlamentarismu

nadstranickým orgánem působícím v duchu někdejší předválečné Národní rady české, byly již formulovány mimo půdu parlamentu a určeny přímo českému obecenstvu či zahraničí.

Na výše položenou otázku po dispozicích české politiky v roce 1918 jak vidno neexistuje jednoznačná odpověď. Ano, česká zkušenost s parlamentarismem byla dlouhodobá a z toho hlediska nepochybně mohla nalézt a také nacházela v rakouském modelu značnou inspiraci. Ale nebyla to návaznost otevřená. Prakticky celá česká politická garnitura měla svůj růst spojený s působením v některém z rakouských zastupitelských orgánů, ale této kariéry se poslanci po válce zpravidla nedovolávali. Své zmocnění pro budoucí politickou práci stavěli na aktivitách, které bylo možno spojovat se vznikem nového státu, nikoli s působením v mocnářství. S jeho osudy však byla česká společnost a politika spojena příliš dlouho. Navíc nebylo tak jednoduché nést před dějinami odpovědnost za rozvrácení staleté říše, kterou na české revolucionáře uvaloval zejména německý svět.11 V ustavujících krocích staré elity v novém státě se proto často setkáváme se snahou o ospravedlnění separatistického programu, které mnohdy vedlo až k frázovitému a patetickému vzývání pokrokovosti, spatřované v rozpadu monarchistické říše a vzniku republikánského Československa a jeho konstitutivních orgánů. Ve snaze o zvýraznění rozdílu mezi retardovanou minulostí a progresivní přítomností-budoucností se česká politika uchylovala k vědomým či podvědomým diametrálním odklonům od rakouské předlohy a zkušenosti. I pod tímto náhledem můžeme vysvětlit výrazně autoritativní roli, kterou plnilo Revoluční národní shromáždění v letech 1918–1920. Jestliže se před válkou čeští politici jen s nechutí a obtížně vyrovnávali s dominancí a nedostupností výkonné moci na úkor moci zákonodárné, nyní to byl parlament, který byl nadán vskutku revoluční autoritou, a to právě na úkor vlády a prezidenta. Ostatně střety mezi představou tvůrců prozatímní ústavy a vizí zejména prezidenta Masaryka vedly k jedné ze dvou novel ústavy již na jaře 1919.

Do budoucí politické praxe se z předchozích let v každém případě promítaly dva protichůdné trendy, které je možné zobecnit. Na straně jedné odsudky rakouského parlamentarismu a snaha o jeho překonání, na straně druhé nezpochybnitelná závislost na rakouské parlamentní zkušenosti,

11 „Namísto tisícleté svaté říše římské národa německého,“ povzdechl si Hugo Hofmannsthal, „postavili jednoduchý, plochý národní stát.“ Dopis Hugo Hofmannsthala Eberhardu Bodenhausovi z 10. 7. 1917, cit. podle LUNZER (1981): 246; k vyrovnávání se s novou realitou počátku 20. století v literárním kontextu česko-německého světa srov. nově též KOSTRBOVÁ (2011).

17

Předpoklady československého parlamentarismu

která logicky zapříčinila přenos jak pozitivních, tak také některých negativních vzorů a inspirací. Přinejmenším v počátcích nové éry měly tyto vazby výrazný vliv na formování a směrování parlamentních orgánů republiky a na práci jejich poslanců, z nichž mnozí svoji parlamentní činnost v podstatě nepřerušili. Jejich mandát z voleb v roce 1911, který byl po obnoveném zasedání říšské rady v roce 1917 prodloužen až do 31. prosince 1918 (konec války odhadli poslanci celkem správně), formálně vlastně ani nestačil zaniknout. Rakousku věrní poslanci se na zasedání říšské rady dostavili ještě 30. října, aby jejich schůze byla po dvou minutách odročena na 12. listopadu. Ale to se již čeští poslanci připravovali na slavnostní první zasedání Revolučního národního shromáždění, které se v euforické náladě odehrálo již 14. listopadu 1918. Tím dnem začala nová kapitola v historii českého parlamentarismu.

Novorenesanční budova pražského Rudolfina byla vystavěna v letech 1874–1884 podle projektu Josefa Zítka a Josefa Schulze. Sloužila jako koncertní sál, ale též jako galerie. Když se však počátkem první republiky hledalo vhodné a reprezentativní sídlo pro poslaneckou sněmovnu, padla volba právě na Rudolfinum. Budova byla během 20. let postupně upravována k novému účelu, poslanci zde zasedali až do r. 1939. K původním koncertním a výstavním účelům se Rudolfinum vrátilo již v době nacistické okupace. Po osvobození se na krátký čas stalo Rudolfinum ještě provizorním sídlem poválečného parlamentu. Od května 1946 budova slouží definitivně pro kulturní účely.

151

Použitá literatura BEDNAŘÍKOVÁ Eliška, Jan Scheinost – katolík, fašista, in Teorie a praxe politického katolicismu 1870–2007 / MAREK Pavel (ed.), Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 194–204.

BENČÍK Antonín, V chapadlech kremelské chobotnice, Praha: Mladá Fronta, 2007.

BENEŠ Edvard, Demokracie dnes a zítra, Praha: Čin, 1946.

BERNER Arnošt, Sociální demokraté v rakouském parlamentě, in Akademie 1/1901–1902, roč. 6, s. 20–25.

BEROUNSKÝ Stanislav, Stavovská myšlenka, in Řád 1/1933, s. 319–328.

BOBEK Bedřich, Jedna z našich ústavních otázek soustava jedno či dvoukomorová, in Lidová demokracie 1946, 13. 2., s. 1.

BOBÍKOVÁ Lenka, ŠOUŠA Jiří, Parlament kolbiště národů a národností: Z rakouského parlamentu 1861–1914, Jinočany: H&H, 1992.

BOUČEK Václav, Příčiny úpadku demokracie, Brno: nakladatelství „Nezávislé politiky“, 1938.

BROKL Lubomír, SEIDLOVÁ Adéla, BEČVÁŘ Josef, RAKUŠANOVÁ Petra, Postoje československých občanů k demokracii v roce 1968, Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 1999.

BROKLOVÁ Eva, TOMEŠ Josef, PEHR Michal, Agrárníci, národní demokraté a lidovci v druhém poločase první Československé republiky, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2008.

BUREŠ Jan, Občanské fórum, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007.

CIGÁNEK František, Předlistopadový parlament ve světle archivní dokumentace, in Dvě desetiletí před listopadem 89 / MANDLER Emanuel (ed.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Maxdorf, 1993.

CIGÁNEK František, Šejnova aféra a Národní shromáždění, in Historické studie: K sedmdesátinám Milana Otáhala, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998.

CÍSAŘ Jaromír, KINDL Vladimír, Vývoj zákonodárství na území ČSR 1945–1990, in Příspěvky k vývoji právního řádu v Československu 1945– 1990 / SOUKUP Ladislav (ed.), Praha: Karolinum, 2002.

CÍSAŘ Jaromír, Vývoj zákonodárství v letech 1968–1970. Archiv Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Sbírka Komise vlády České a Slovenské Federativní republiky pro analýzu událostí let 1967–1970, sg. ST 17, srpen 1991.

Co chceme. Rozhovor s neznámým kandidátem předsednictví vlády, in Demokratický střed 38/1933, roč. 10, s. 3.

CYPHELLY Václav Aleš, Politická čítanka. Populární úvahy o národě, státu a novodobém zřízení stavovském, Praha: V. A. Cyphelly, 1939.

Diskuse o plánu Modré revue, in Modrá revue 7/1934, roč. 3, 15. 4., s. 98–102.

Dr. Mořic Hruban na zemském sjezdu, in Lidové listy 152/1935, roč. 14, 4. 7., s. 10.

DUCHÁČEK Ivo, Návrat k ústavnímu pořádku, in Lidová demokracie 1945, 28. 10., s. 1.

DUVERGER Maurice, Party Politics and Pressure Groups: a comparative introduction, London: Nelson, 1972.

EASTON David, An Approach to the Analysis of Political Systems, in World Politics 53/1957, Vol. 9, pp. 383–400.

152

Použitá literatura

Encyklika (Okružní list) Pia XI. o znovavybudování společenského řádu v duchu evangelia, Olomouc: Lidové knihkupectví J. Hofírek, 1931.

Federalizácia československého štátu 1968–1970. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 5. díl, 1. svazek: Vznik česko-slovenskej federácie roku 1968 / ŽATKULIAK Jozef (ed.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 1996.

FEIERABEND Ladislav Karel, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996.

FELCMAN Ondřej a kol., Vláda a prezident. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 8. díl, 1. sv.: Období pražského jara (leden 1967 – srpen 1968), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2000.

FIC Vladimír, Národní sjednocení v politickém systému Československa, Praha: Academia, 1983.

FISCHL Viktor, Hovory s Janem Masarykem, Praha: Mladá fronta, 1991.

FUCHS Alfred, Demokracie a encykliky, Praha: Vyšehrad, 1936.

GAJDA Radola, Stavovská demokracie národního státu. Úvahy o mravní a hmotné stavbě státu, Praha: R. Gajda a Družina čsl. legionářů, 1934.

GALANDAUER Jan, Vznik Československé republiky 1918: Programy, projekty, perspektivy, Praha: Svoboda, 1988.

GRÓNSKÝ Ján, Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa IV. 1989–1992, Praha: Karolinum, 2007.

HÁJEK Miloš, Od Mnichova k 15. březnu: příspěvek k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky, Praha: SNPL, 1959.

HANZEL Vladimír, Zrychlený tep dějin. Reálné drama o deseti jednáních, Praha: OK Centrum, 1991.

HAVELKA Jiří, Hospodářský parlament jako orgán stavovského zastoupení, in Moderní Stát 1933, roč. 6, s. 81–90.

HLADKÝ Jaroslav, Padesát let Československé sociální demokracie v parlamentě, Praha: Cíl, 1948.

HODÁČ František, Deset úkolů národního sjednocení, Praha: Národní vydavatelská společnost, 1935.

HOPPE Jiří, Opozice ‘68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara, Praha: Prostor, 2009.

Hospodářský parlament v demokracii, in Lidové listy 83/1934, roč. 13, 11. 4., s. 1.

HOTOWETZ Rudolf, Hospodářský parlament, in Parlament 2–3/1928, roč. 7, s. 81–87.

HRADECKÁ Vladimíra, KOUDELKA František, Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998.

CHRASTILOVÁ Brigita, MIKEŠ Petr, Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád, Praha: ASPI, 2003.

Ideová soutěž na náčrty novostavby budovy Národního shromáždění, Praha: Prozatímní národní shromáždění republiky Československé, 1946.

JANÝR Přemysl, Neznámá kapitola roku 1968. Zápas o obnovení Československé sociální demokracie, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998.

JECH Karel, K uzákonění dekretů prezidenta republiky z let 1940–1945, in Dekréty Edvarda Beneša v povojnovom období, Prešov: Universum, 2004, s. 27–34.

JIČÍNSKÝ Zdeněk, Československý parlament v polistopadovém vývoji, Praha: NADAS – AFGH, 1993.

153

Použitá literatura

JIČÍNSKÝ Zdeněk, ŠKALOUD Jan, Transformace politického systému k demokracii, in Transformace české společnosti 1989–1995 / ŠAFAŘÍKOVÁ VLASTA (ed.), Brno: Doplněk, 1996, s. 50–113.

JIČÍNSKÝ Zdeněk, Vznik České národní rady v době Pražského jara 1968 a její působení do podzimu 1969, Kolín nad Rýnem: Index, 1984.

JÍLEK Jan, Hospodářský a sociální řád Nového Československa.

Sociální otázka dneška, Praha: Národní výzva, 1938.

K diskusi o hospodářském parlamentu, in Parlament 4–5/1928, roč. 7., s. 217–219.

Kandidátka poslanců do PNS, in Lidová demokracie 1945, 14. 10., s. 3–4.

KAPLAN Karel, Československá reforma 1968, Nepublikovaný rukopis, bez vročení.

KAZBUNDA Karel, Otázka česko-německá v předvečer velké války Zrušení ústavnosti země České tzv. annenskými patenty z 26. července 1913 / KÁRNÍK Zdeněk (ed.), Praha: Karolinum, 1995.

KLÍMA Ivan, Moje šílené století, Praha: Academia, 2009.

KLIMENT Josef, Demokracie a stát stran, Praha: Josef Kliment, 1933.

Komunistická strana Československa. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 9. díl, 1. sv.: Pokus o reformu (říjen 1967 – květen 1968) / VONDROVÁ Jitka, NAVRÁTIL Jaromír, MORAVEC Jan (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 1999.

Komunistická strana Československa. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 9. díl, 2. Sv.: Konsolidace (květen – srpen 1968) / VONDROVÁ Jitka, NAVRÁTIL Jaromír (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2000.

KONČELÍK Jakub, Média a Pražské jaro. Kontrola a řízení tisku v souvislostech československé krize konce 60. let, Disertační práce FSV UK, Praha 2008.

KORBEL Pavel, The Czechoslovak National Assembly, New York: National Committee for a Free Europe, 1952.

KOSTRBOVÁ Lucie, Vrchlický – Sova – Březina: Eisners erste Buchveröffentlichung und ihre Kontexte, in Übersetzer zwischen den Kulturen: Der Prager Publizist Paul / Pavel Eisner / Koeltzsch Ines, Kuklová Michaela, Wögerbauer Michael (edd.), Köln – Weimar – Wien: Böhlau Verlag, 2011, s. 141–159.

KRAJINA Vladimír, Vysoká hra. Vzpomínky, Praha: Eva – Milan Nevole, 2005.

KRAMÁŘ Karel, České státní právo, 2. vydání, Praha: Snaha, 1914.

KRATOCHVIL Josef, Křesťanský solidarismus, Brno: Lidová akademie moravskoslezská, 1935.

KROUSKÝ Otakar, KLIMENT Josef, Společnost pro svobodné volby. Pro demokratickou volbu osob, pro svobodu voličů a svobodu zvolených: Soustava přenosného jednojmenného hlasování, Praha: Zdeněk Chytil, 1935.

KROUSKÝ Otakar, Volební reforma, Praha: Svaz národního osvobození, 1933.

KUBATA Karel, Politická historie lihu, Praha: Fr. Borový, 1936.

KUBISTOVÁ Zdeňka, PNS (Inventář k archivnímu fondu v archivu PSP ČR), Praha: FS ČSSR, 1982.

KUDRNA Jan, Personální rekonstrukce zastupitelských sborů v roce 1989, in Pocta Zdeňku Jičínskému k 80. narozeninám / MIKULE Vladimír, SUCHÁNEK Radovan (edd.), Praha: ASPI 2009, s. 235–243.

KUJAL Josef, Parlament, politika a těsnopis, Praha: Městská část Praha 11, 2005.

KURAL Václav a kol., Československo roku 1968. 1. díl: Obrodný proces, Praha: Parta, 1993.

154

Použitá literatura

LATYŠ Michal Vitaljevič, Pražskaja vesna 1968 g. i reakcija Kremlja, Moskva: Obščestvennyj naučnyj fond, 1998.

LAUŠMAN Bohumil, Prozatímní národní shromáždění, Praha: Ústřední akční výbor čs. sociální demokracie, 1945.

LECHTAPE Henri, Křesťanský solidarismus, Praha: Lidový tisk. spolek, 1923.

LIEBZEITOVÁ Iva, Prozatímní národní shromáždění, Diplomová práce FF UK, Praha 1998.

LUNZER Heinz, Hofmannsthals politische Tätigkeit in den Jahren 1914–1917, Frankfurt am Main – Bern: P. Lang, 1981.

MAREK Pavel, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská v politickém systému ČSR v letech 1918–1938, Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995.

MARX Karel, Třídní boje ve Francii 1848–1850, Praha: Svoboda, 1978.

Masaryk Tomáš Garrigue, Vývoj evropské společnosti v devatenáctém století, in Masarykův sborník. Časopis pro studium života a díla T. G. Masaryka, roč. 2., Praha: Čin, 1927, s. 116–132.

Memorandum mladé generace ČSL, in 3. generace 5/1934, roč. 5, 5. 4., s. 1.

MENCL Vojtěch a kol., Československo roku 1968. 2. díl: Počátky normalizace, Praha: Parta, 1993.

MERTL Jan, Byrokracie, Praha: Orbis, 1937.

MERTL Jan, Ideologie parlamentarismu a naše doba, Praha: Nákladem Svazu národního osvobození, 1933.

MERTL Jan, Politické strany, jejich úkoly a typy v dnešním světě, Praha: Orbis, 1931.

MERTL Jan, Z dějin politického myšlení, Praha: Orbis, 1943.

MICHELS Robert, Strany a vůdcové: k sociologii politického stranictví, Praha: Orbis, 1931.

Mládí ukazuje cesty k obnově národa, in Lidové listy 81/1934, roč. 13, 8. 4., s. 3.

MLYNÁŘ Zdeněk, Mráz přichází z Kremlu, Praha: Mladá Fronta, 1990.

MODRÁČEK František, Fašistické převraty. Krise poválečných demokracií, Praha: Salivar, 1937.

MÖLZER Eustach, Příspěvek k diskusi o místě pro parlament, in Masarykův lid 1945, 5. 12., s. 67–68.

MOUDRÝ Karel, Stavovský stát, jeho ideologie a organisace, Praha: Sobota, 1934.

Národní shromáždění československé v prvním roce republiky, Praha: Národní shromáždění ČSR, 1919.

Národní shromáždění Republiky československé v druhém desetiletí 1928–38, Praha: Předsednictvo Poslanecké sněmovny a předsednictvo Senátu, 1938.

Národní shromáždění zahajuje, Praha: Ministerstvo informací, 1946.

Národní shromáždění. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967– 1970, 3. díl, 1. sv.: květen 1967 – červenec 1968 / CIGÁNEK František, FELCMAN Ondřej (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2002.

Národní shromáždění. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 3. díl, 2. sv.: 21.–28. srpna 1968 / CIGÁNEK František (ed.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 1995.

Národní shromáždění. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967– 1970, 3. díl, 3. sv.: srpen 1968 – leden 1969 / CIGÁNEK František, FELCMAN Ondřej (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2009.

NOSEK Václav, Republika lidové demokracie, Praha: ÚV KSČ, 1945.

155

Použitá literatura

OBRDLÍK Arnošt, Demokracie s jednou politickou stranou, Brno: Sociologický seminář Masarykovy univerzity, 1938. Österreichische Parteiprogramme 1868–1966 / Berchtold Klaus (hrsg.), München: Oldenbourg, 1967.

OTÁHAL Milan, SLÁDEK Zdeněk, Deset pražských dnů (17. – 27. listopad 1989). Dokumentace, Praha: Academia, 1990.

PASÁK Tomáš, Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945, Praha: Práh, 1999.

PAUER Jan, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy: Pozadí – plánování – provedení, Praha: Argo, 2004.

PEHR Michal a kol., Cestami křesťanské politiky, Praha: EAD a Akropolis, 2007.

PEHR Michal, Edvard Beneš a jeho koncept socializující (humanitní) demokracie, in Politologická revue 1/2004, s. 76–87.

PEHR Michal, Prozatímní národní shromáždění 1945–46. Podivný parlament, in Parlamentní zpravodaj 10/2004, s. 36–39.

PERNES Jiří, Komunistky s fanatismem v srdci, Praha: Brána, 2006.

PIMPER Antonín, Křesťanský solidarismus, Praha: Universum, 1946.

PITHART Petr, Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? Mezi vzpomínkami a reflexí: texty z let 1992–1996, Bratislava: Kalligram, 1998.

Plener Ernst von, Reden von Ernst Freiherr von Plener: 1873– 1911, Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1911.

Pokyny k volbám do prozatímního Národního shromáždění a do zemských a okresních národních výborů v zemích České a Moravskoslezské, Praha: Státní tiskárna, 1945.

Politické programy Českoslovanské a Československé sociálně demokratické strany dělnické 1878–1948 / Prokš Petr (ed.), Praha: Historický ústav AV ČR, 1999.

POVOLNÝ Daniel, Vojenské řešení Pražského jara. I. díl: Invaze armád Varšavské smlouvy, Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb, 2008.

Pražské jaro v médiích. Výběr z dobové publicistiky. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 11. díl / HOPPE Jiří (ed.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2004.

Pro stát národní síly a práce, in Modrá revue 6/1934, roč. 3, 3. 4., s. 81–88.

Pro vzkříšení stavovství, in 3. generace 12/1933, roč. 4, 20. 12., s. 1.

Programmatische Dokumente der deutschen Sozialdemokratie / Dowe Dieter, Klotzbach Kurt (Hrsg.), 3. Aufl., Bonn: Dietz, 1990.

Proměny politického systému v Československu na přelomu let 1989/1990 / Suková Irena (red.), Praha: Pelikán, 1995.

Protokol čtvrtého řádného sjezdu Českoslovanské strany sociálně demokratické konaného ve dnech 8., 9. a 10. září v Českých Budějovicích, Praha: Zář, 1900.

Protokol IX. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické ve dnech 4. až 8. září 1909 v Národním domě v Praze-Smíchově, Praha: Českoslovanská sociálně demokratická strana, [1909].

Protokol o řádném říšském sjezdu Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu v roce 1936, Praha: Výkonný výbor Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, 1936.

Protokol osmnáctého řádného sjezdu českoslov. sociálně demokratické strany dělnické ve dnech 15., 16., 17. května 1937, Praha: Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, 1937.

156

Použitá literatura

Protokol sedmnáctého řádného a jubilejního sjezdu čs. sociálně demokratické strany dělnické ve dnech 26. až 29. října 1933…, Praha: Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, 1933.

Protokol třetího řádného sjezdu Českoslovanské sociálně-demokratické strany v Rakousku, konaného dne 10., 11. a 12. dubna 1898 v Brně, Praha: [s. n.], 1898.

Protokol V. řádného sjezdu českoslovanské sociálně-demokratické strany dělnické v Praze dne 1., 2. a 3. listopadu 1902, Praha: Zář, 1902.

Protokol VI. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické dne 30., 31. října a 1. listopadu 1904 v Prostějově, Praha: Zář, 1904.

Protokol VII. sjezdu českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na Vinohradech dne 22. až 25. prosince 1906, Praha: Zář, 1907.

Protokol VIII. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické dne 11. – 14. srpna 1907 v Dělnickém domě v Plzni, Praha: Zář, [1907].

Protokol X. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické ve dnech 23. až 27. prosince 1911 v Národním domě na Smíchově, Praha: Českoslovanská sociálně demokratická strana, [1912].

Protokol XI. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické konaného ve dnech 7., 8. a 9. prosince 1913 na Žofíně v Praze, Praha: Ant. Svěcený, 1913.

Protokol XII. řádného sjezdu československé sociálně demokratické strany dělnické konaného ve dnech 27., 28., 29. a 30. prosince 1918 v Represent. domě v Praze, Praha: Ant. Svěcený, 1918.

Protokol XIII. řádného sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické konaného ve dnech 27., 28. a 29. listopadu 1920 v Representačním domě v Praze, Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1921.

Protokol XIV. řádného sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické konaného v Moravské Ostravě 19.–22. dubna 1924, Praha: A. Svěcený, 1924.

Protokol XIX. mimořádného sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické, který se konal 18. prosince 1938 ve Steinerově sále Lidového domu v Praze, Praha: Československá sociální demokracie, 1946.

Protokol XV. řádného sjezdu československé sociálně demokratické strany dělnické v Praze 1927 (15.–18. dubna), Praha: Ant. Svěcený, 1927.

Protokol XVI. řádného sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické v Praze ve dnech 27.–29. září 1930, Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1930.

První volby do Prozatímního Národního shromáždění, do okresních a zemských národních výborů. Příručka pro národní výbory č. 1, Praha: Ministerstvo vnitra, 1945.

RATAJ Jan, O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938–1939, Praha: Karolinum, 1997.

RENNER Jan, Československá strana lidová 1945–1948, Brno: Prius, 1999.

RESCHOVÁ Jana, Les parlementarismes divergents des républiques tchèque et slovaque, in International Political Science Review, October 1997, s. 433–441.

RESCHOVÁ Jana, Nová politika s novými ľuďmi. Federálne zhromaždenie v roku 1990, in Sociologický časopis 2/1992, s. 222–236.

RESCHOVÁ Jana, Parliament and Constitutional Change: The Czechoslovak Experience, in The Emergence of East-Central European Parliaments: The First Steps / Agh Attila (ed.), Budapest: Hungarian Centre of Democracy Studies, 1994.

157

Použitá literatura

RESCHOVÁ Jana, SYLLOVÁ Jindřiška, OLSON David, První volební období demokratického parlamentu v ČSFR: Federální shromáždění 1990–1992 (komparační pohled), in Právník 2/1993.

Revoluční parlament, Praha: Melantrich, 1945.

Ročenka Národního shromáždění Republiky československé, Praha: Archiv Národního shromáždění ČSR, 1920–1938.

Ročenka Prozatímního národního shromáždění Republiky Československé 1945– 1946 / Soukup František (sest.), Praha: Ministerstvo informací, 1946.

Rumpler Helmut, Österreichische Geschichte 1804–1914. Eine Chance für Mitteleuropa. Bürgerliche Emanzipation und Stattsverfall in der Habsburgermonarchie, Wien: Ueberreuter, 1997.

RYCHLÍK Jan, Češi a Slováci ve 20. století. 2. díl: Česko-slovenské vztahy 1945–1992, Bratislava, Praha: Academic Electronic Press, Ústav T. G. Masaryka, 1998.

RYCHNOVSKÝ Miloslav, Demokracie nebo diktatura?, Praha: Svaz národního osvobození, 1935.

SANDER Fritz, Das Problem der Demokratie, Brünn: Rohrer, 1934.

SARTORI Giovanni, Parties and party systems: a framework for analysis, Vol I., Cambridge: Cambridge University Press, 1976.

SARTORI Giovanni, Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků, Praha: SLON, 2001.

SARTORI Giovanni, Theory of Democracy Revisited: Part One Contemporary Debate, Chatham: Chatham House Publisher, 1987.

Sedm pražských dnů 21.–27. srpen 1968. Dokumentace / PREČAN Vilém, OTÁHAL Milan (edd.), Praha: Academia, 1990.

Seznam poslanců, Praha: Státní tiskárna, 1945.

SCHEINOST Jan, Program SNJ, in Venkov 34/1939, 17. 2.

SKILLING Harold Gordon, Czechoslovakia’s Interrupted Revolution, Princeton: Princeton University Press, 1976.

SOBOTA Emil, Jsme stále demokraté?, Praha: Svaz národního osvobození, 1936.

SOUSEDÍK Miloslav Josef, Základy ústavy stavovského řádu, Praha: Národní výzva, 1937.

SOUSEDÍK Stanislav, Ideové základy nového Československa, Praha: Národní výzva, 1937.

SOUSEDÍK Stanislav, Světová krize, Praha: Národní výzva, 1936.

STANIČEK Kuneš, Cesta k záchraně: produktivismus (nová hospodářská soustava): národní [stavovský] stát bez dluhového otroctví, bez hospodářských krisí, bez daňových břemen, bez nezaměstnaných, bez bídy lidské, Praha: Časopis Hospodářská demokracie, 1938.

STAŠEK Bohumil, Cestou ze světového labyrintu, Praha: Ústřední sekretariát Československé strany lidové v Čechách, 1932.

STAŠEK Bohumil, Nový hospodářský řád křesťanský: Zásady a obsah nového křesťanského hospodářského řádu, Praha: Vyšehrad, 1937.

STAŠEK Bohumil, Stavovský stát, Praha: Sdružení katolické mládeže, 1931.

Stavovská myšlenka / BEROUNSKÝ Stanislav (ed.), Praha: Vesmír, 1936.

Stavovství a hospodářská demokracie, in 3. generace 2/1934, roč. 5, 15. 2., s. 2.

Stenoprotokoly ze 16.–22. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění, http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/index.htm STŘEDA Jindřich, Česká pravice, in Řád 8/1935, roč. 4, s. 516–520.

SUK Jiří, K prosazení kandidatury Václava Havla na úřad prezidenta v prosinci 1989: Dokumenty a svědectví, in Soudobé dějiny 2–3/1999, roč. 6, s. 346–369.

158

Použitá literatura

SUK Jiří, Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize, Praha: Prostor, 2003.

SUK Jiří, Občanské fórum: listopad – prosinec 1989, 1. díl – Události, Brno: Doplněk, 1997.

SUK Jiří, Občanské fórum: listopad – prosinec 1989, 2. díl – Dokumenty, Brno: Doplněk, 1998.

SULÍK Otakar, Stavovské zřízení? Objasnění a kritika korporatismu, Praha: Sdružení abstinentů-socialistů v ČSR, 1936.

SYLLOVÁ Jindřiška, Česká národní rada v roce 1990. Analýza složení a činností, in Sociologický časopis 2/1992, s. 237–247.

Sympatie veřejnosti s činností úsporné komise, in Demokratický střed 4/1938, roč. 15, 5. 2., s. 51. ŠEBEK Jaroslav, Encyklika Quadragessimo anno, její recepce a vliv na katolické prostředí v českých zemích ve 30. letech, in Soudobé dějiny 2–3/2001, s. 365–383. ŠMERAL Bohumír, Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté, 1906, in ŠMERAL Bohumír, Výbor z díla, sv. 1, 1902–1921 / Galandauer Jan (ed.), Praha: Svoboda, 1981. ŠUSTEK Vojtěch, Státní rada 1940–41, in Sborník archivních prací 2/1994, roč. 44, s. 239–333.

The Opening of the Prague Parliament. Message of President Dr. Edvard Beneš to the National Assembly of the Czechoslovak Republic, Praha: Orbis, 1946.

TRAPL Miloš, Politický katolicismus a Československá strana lidová v Československu v letech 1918–1938, Praha: SPN, 1990.

TŮMA Oldřich a kol., Srpen ‘69: edice dokumentů, Praha: Maxdorf, 1996.

Urban Otto, Kroměřížský sněm 1848–1849, Praha: Argo, 1998. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. Ústavní zákon č. 117/1969 Sb., o prodloužení volebního období národních výborů, národních rad a Federálního shromáždění, Nejvyššího soudu, krajských, okresních a vojenských soudů. Ústavní zákon č. 135/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR. Ústavní zákon č. 14/1990 Sb., o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a o volbě nových poslanců národních výborů. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Ústavní zákon č. 161/1989 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Ústavní zákon č. 182/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů. Ústavní zákon č. 45/1990 Sb., o zkrácení volebního období zákonodárných sborů. Ústavní zákon č. 46/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Ústavodárné Národní shromáždění a řád volení do něho. Text zákonů, vedlejší předpisy, materiály a vysvětlivky / Hoffmann Josef, Drdacký Karel (sest.), Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1946.

Vojenské otázky československé reformy 1967–1970. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 6. díl, 1. sv.: Vojenská varianta řešení čs. krize (1967–1968) / BENČÍK Antonín, NAVRÁTIL Jaromír, PAULÍK Jan (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 1996.

VOŘÍŠEK Rudolf, Kapitalismus, socialismus a stavovství, in Řád 3/1936, s. 28–41.

159

Použitá literatura

VRABEC Václav, Vybočil z řady: Medailon Josefa Smrkovského a doby, v níž žil, Praha: Naše vojsko, 1991.

Vstupní slovo do dalšího ročníku, in Parlament 1/1930, roč. 8, s. 1.

Za jakými ideály a požadavky jde do voleb čs. živnostenskoobchodnická strana středostavovská, Praha: ŽOS, 1935.

ZÁDĚRA Vladimír, Deset let parlamentní retrospektivy od Národního shromáždění (IV. volební období) r. 1935 k Prozatímnímu národnímu shromáždění r. 1945, Praha: Ministerstvo informací, 1948.

ZÁDĚRA Vladimír, Náš parlament, Praha: Vojtěch Tilkovský, 1931.

Základní řády Národní rady české, Praha: [s. n.], [1906].

ZAŤKO Peter, Národohospodář Peter Zaťko spomíná, Liptovský Mikuláš: Tranoscius, 1994.

Zdvořilé upozornění, in Demokratický střed 38/1933, roč. 10, s. 3.

Zpráva k XIII. řádnému sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické konanému ve dnech 27., 28. a 29. listopadu 1920…, [s. l.]: Československá sociálně demokratická strana dělnická, 1920.

Zpráva k XV. řádnému sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické ve dnech 15.–18. dubna 1927…, Praha: Výkonný výbor Čs. soc. dem. strany dělnické, 1927.

Zpráva ku sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické konaného ve dnech 19.–21. dubna 1924 v Moravské Ostravě, Praha: vlastním nákladem, 1924.

Zpráva o činnosti Československé sociálně demokratické strany dělnické v letech 1927– 1929 vydaná ku XVI. řádnému sjezdu v Praze ve dnech 27.–29. září 1930, Praha: Československá sociálně demokratická strana dělnická, 1930.

Zpráva o činnosti Československé sociálně demokratické strany dělnické v letech 1930– 1932 vydaná k XVII. řádnému sjezdu v Praze ve dnech 27.–29. října 1933, Praha: Československá sociálně demokratická strana dělnická, 1933.

Zpráva o činnosti Československé sociálně demokratické strany dělnické v letech 1933– 1936 vydaná k XVIII. řádnému sjezdu v Praze ve dnech 15. až 17. května 1937, Praha: Československá sociálně demokratická strana dělnická, 1937.

Zpráva o průběhu a výsledku veřejné neanonymní ideové soutěže na náčrty novostavby budovy národního shromáždění v Praze 15. května 1947, Praha: Ústavodárné národní shromáždění, 1947. ŽATKULIAK Jozef, Otvorenie problematiky federalizácie štátu roku 1968, in Rok 1968: Eto vaše delo, Bratislava: Historický ústav SAV, 2008.

161

Parlament v čase změny Resume Dynamika historických procesů, jež česká společnost prodělávala v minulém století, se nezbytně odrážela rovněž v pojímání parlamentarismu a proměnách role jakou sehrávaly parlamentní orgány. Kniha přináší studie, které se z historického a politologického pohledu soustřeďují na nestandardní a problémové etapy či aspekty ve vývoji českého a československého parlamentarismu.

Texty otevírá obecné shrnutí předpokladů republikánského parlamentarismu, které si česká politika nesla jako dědictví monarchistické éry z doby před rokem 1918 (V. Doubek: Předpoklady československého parlamentarismu). Typický byl dvojaký vztah k politické zkušenosti, z níž mohla česká politika vycházet, ale kterou se rovněž snažila mnohdy až ostentativně přehlížet a překonávat ve jménu nově zakládané tradice. Příspěvek naznačuje základní výhrady a motivy tohoto despektu ke své vlastní minulosti.

Období budování československého státu a parlamentního systému ve 20. letech přibližuje úvaha nad problematickou pozicí sociálně demokratické strany (M. Polášek: Parlament jako katalyzátor přerodu antisystémové strany ve stranu systémovou: případ ČSDSD). Autor v ní sleduje klíčovou proměnu opoziční parlamentní strany z doby sklonku monarchie, usilující o prosazení hlubokých systémových změn, do podoby zastánce a silné opory československého parlamentního uspořádání.

Na pozadí krizového období třicátých let rozvinul koncepci své kapitoly M. Pehr, který se zamýšlí zejména nad sílícími alternativami parlamentního a stranického systému v soudobých představách stavovství a stavovského parlamentu (Návrhy české pravice na reformu československého parlamentu v době první československé republiky). Tyto návrhy získávaly na síle právě v souvislosti se stupňující se politickou krizí onoho desetiletí a dokumentují nejen průběh diskuse o možnostech proměny parlamentního systému, ale rovněž aktivizaci některých nedemokratických či antidemokratických tendencí ve společnosti a politice.

Týž autor se podjal kapitoly věnované parlamentarismu třetí republiky v letech 1945–48, tedy přechodového období, v němž byl rovněž parlamentní život výrazně ovlivněn konfrontační atmosférou nadšení i skepse na cestě obecného politického vývoje od jedné totality k druhé (Československý parlament po druhé světové válce). Pehr se nicméně soustřeďuje na první fázi

162

Parlament v čase změny

tohoto vývoje, tedy na období fungování Prozatímního Národního shromáždění v letech 1945–46, kdy se rovněž na jeho půdě projevují výrazné mocenské střety v bojích nejen o podobu nového zastupitelského orgánu, ale o směrování státu a udržení základních principů demokratického systému.

Období zakonzervovaného systému socialistického Československa v knize reprezentuje kapitola věnovaná jeho dílčí a dočasné destrukci, tedy sklonku 60. let s důrazem autora ( J. Hoppe) na aktivity parlamentu a poslanců v době Pražského jara (Pražské jaro 1968 v parlamentu). Autor tak v souvislosti s dějinnými událostmi sleduje zajímavý model jednání nedemokraticky zvoleného parlamentu, která jsou vystavena prudce se rozvíjející veřejné diskusi a kritice poměrů.

Obdobný model sleduje rovněž autor závěrečné kapitoly Jan Bureš. Ta je totiž koncipována jako analýza přechodové tranzitní fáze vývoje, tedy poněkud absurdnímu procesu fungování komunistického parlamentu v rané fázi obnovující se československé demokracie z přelomu let 1989–90 (Československý parlament v roce 1989).

Monografie je formulována jako příspěvek k dosud ne dosti zpracované tematice rozvoje českého parlamentarismu, a to nestandardní formou problémových analýz.

163

Parliament in Times of Change Resume The dynamic of the historical processes that Czech society went through last century was inevitably reflected in the understanding of the parliamentary system and the transformations of the role played by the parliamentary bodies. The book contains studies that focus, from the angle of history and political science, on some non-standard and problematic stages or aspects of the evolution of the Czech and Czechoslovak parliamentary system.

The texts begin with a general summary of the prerequisites for a republican parliamentary system which Czech politics inherited from the imperial era in 1918 (V. Doubek: Předpoklady československého parlamentarismu). A typical stance was an ambivalent relation to the political experience which Czech politics could carry on, although it also tried to overlook, often ostentatiously, and to overcome it in the name of a newly established tradition. The article outlines the reservations and motives underpinning this disregard for one’s own past.

The period of building the Czechoslovak State and the parliamentary system in the 1920s is brought into focus by a consideration of the problematic position of the Social Democratic Party (M. Polášek: Parlament jako katalyzátor přerodu antisystémové strany ve stranu systémovou: případ ČSDSD). The author examines the key transformation of the opposition parliamentary party striving to bring about profound system changes in the declining years of the monarchy, into an advocate and staunch supporter of the Czechoslovak parliamentary system.

Against the background of the 1930s crisis period M. Pehr develops the conception of his chapter. He considers the viable alternatives to the parliamentary and party system in the contemporary conceptions of the Estates and the Estates parliament (Návrhy české pravice na reformu československého parlamentu v době první československé republiky). These proposals gained currency in the context of the aggravating political crisis during that decade and they document not only the course of the debate about possible transformations of the parliamentary system, but also the activation of certain non-democratic or antidemocratic tendencies in society and politics.

The same author drafted the chapter dedicated to the parliamentary system of the Third Republic in 1945–48, a transitional period during which

164

Parliament in Times of Change

parliamentary life was greatly influenced by the strained atmosphere charged with both enthusiasm and scepticism in the general political transition from one totalitarian system to another (Československý parlament po druhé světové válce). Pehr focuses, however, on the first phase of this development, the period of the Provisional National Assembly in 1945–46, with fierce power struggles not only for the form of the new body of representatives but also for the direction of the state and adhesion to the central principles of the democratic system.

The period of the socialist Czechoslovak system is examined in a chapter dealing with its partial and temporary destruction in the late 1960s, with the author’s emphasis ( J. Hoppe) on the activities of Parliament and parliamentary deputies during the Prague Spring (Pražské jaro 1968 v parlamentu). In the context of the historic events the author examines the thought-provoking model of a parliament that was not democratically elected in the face of rapidly developing public discourse and criticism of the circumstances.

An analogous model is also followed by the author of the closing chapter, Jan Bureš. The chapter is conceived as an analysis of the intermediate phase of development, a rather absurd process of the working of the communist parliament during the early phase of the restored Czechoslovak democracy in 1989–90 (Československý parlament v roce 1989).

The monograph is conceived as a contribution to the issue of the development of the Czech parliamentary system in the uncommon form of problem analyses.

165

O autorech Doc. Mgr. Vratislav Doubek, Ph.D. (* 1965) historik a politolog, Ústav politologie FF UK Praha, vdoubek@post.cz odborná specializace: české politické myšlení; moderní české politické dějiny; česko-ruské vztahy výběrová publikační činnost: KOSTRBOVÁ, Lucie; IFKOVITS, Kurt; DOUBEK, Vratislav: Die Wiener Wochenschrift Die Zeit (1894-1904) als Mittler zwischen der Tschechischen und Wiener Moderne, Praha – Wien, 2011.

DOUBEK, Vratislav; KOVTUN, Jiří a kol.: Křehké vítězství: 28. říjen v paměti Hradu: Proměny československé státnosti 1918–1948, Praha 2008.

DOUBEK, Vratislav: Česká politika a Rusko 1848–1914, Praha 2004.

DOUBEK, Vratislav: Všeobecné volební právo – symbol politiky či politikaření?, in Střed: Časopis pro mezioborová studia Střední Evropy 19. a 20. století 1/2009, roč. I, s. 68–81.

DOUBEK, Vratislav: Coalition Potential of Czech Parties in the Imperial Council Comparison of the years 1907 and 1911, in Parliaments, Estates and Representation, Vol. 26, November 2006, s. 131–146.

PhDr. Martin Polášek, Ph.D. (* 1979) politolog, Ústav politologie FF UK Praha, polamaff@ff.cuni.cz odborná specializace: politické stranictví (zvláště sociálně demokratické strany); teorie welfare state (zejména institucionalistické a konstruktivistické přístupy k problému omezování / retrenchment welfare state); propojování vědy a politiky výběrová publikační činnost: POLÁŠEK, Martin: Ekonomie v době první republiky: pohled Josefa Macka na charakter ekonomie a její

166

O autorech

společenskou roli, in DOLEŽALOVÁ, Antonie a kol.: Učíme ekonomii 90 let, Praha 2011, s. 203–217.

POLÁŠEK, Martin; NOVOTNÝ, Vilém: Studying Welfare State from Constructivist Perspective: Points of Departure for the Czech Case, in Central European Journal of Public Policy 1/2011, s. 96–117.

POLÁŠEK, Martin; NOVOTNÝ, Vilém: Welfare state v konstruktivistické perspektivě: příspěvek k českému výzkumu welfare state, in Politologická revue 2/2010, s. 102–123.

POLÁŠEK, Martin: Josef Macek mezi liberálním socialismem a sociálním liberalismem: podnět k diskusi nad liberálním aspektem Mackova myšlení, in Politická ekonomie 3/2010, s. 402–418.

POLÁŠEK, Martin: „…velikému prezidentovi republiky a příteli dělnictva…“: Masarykův obraz jako součást identity Československé sociálně demokratické strany dělnické mezi dvěma světovými válkami: návrh interpretace, in Masarykův sborník XIV, Praha 2009, s. 109–128.

PhDr. Michal Pehr, Ph.D. (* 1977) historik a politolog, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., pehr@mua.cas.cz odborná specializace: české politické myšlení; dějiny českých (československých) politických stran; dějiny Československa 1918–1948; český politický katolicismus výběrová publikační činnost: PEHR, Michal: Zápas o nové Československo, Praha 2011.

BROKLOVÁ, Eva; TOMEŠ, Josef; PEHR, Michal: Agrárníci, národní demokraté a lidovci v druhém poločase první Československé republiky, Praha 2008.

PEHR, Michal a kol: Cestami křesťanské politiky, Praha 2007.

PEHR, Michal: Československá strana lidová 1945–1946, Praha 2003.

167

O autorech

PhDr. Jiří Hoppe, Ph.D. (* 1968) historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i., hoppe@usd.cas.cz odborná specializace: české a československé dějiny 60. let 20. století výběrová publikační činnost: HOPPE, Jiří: Opozice ‘68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara, Praha 2009.

HOPPE, Jiří; SUK, Jiří: Dvojí identita Klubu angažovaných nestraníků.

Před invazí 1968 a po pádu komunismu 1989, Praha 2008.

HOPPE, Jiří (ed.): Pražské jaro v médiích. Výběr z dobové publicistiky, Praha – Brno 2004.

PhDr. Jan Bureš, Ph.D. (* 1975) politolog, Katedra politologie a humanitních studií Metropolitní univerzita Praha, jan.bures@ff.cuni.cz odborné zaměření: český politický systém, moderní české politické dějiny; dějiny československého a českého parlamentarismu; komunistický režim v Československu 1948–1989; přechod k demokracii v Československu a ČR po roce 1989 výběrová publikační činnost: BUREŠ, Jan; CHARVÁT, Jakub; JUST, Petr a kol.: Levice v České republice a na Slovensku 1989–2009, Plzeň 2010.

BUREŠ, Jan: Občanské fórum a tvorba volebního zákona do FS na počátku roku 1990, in Krákora, P. a kol.: Obnova demokracie v Československu po roce 1989, Praha 2010, s. 53–80.

BUREŠ, Jan: Občanské fórum, Plzeň 2007.

BUREŠ, Jan; JUST, Petr: The Origin of the Czech and Slovak Pluralist Party System, in Politics in Central Europe, Vol. 6, No. 1, June 2010, pp. 41–82.

BUREŠ, Jan: Příklad úspěšně obnovené strany – vývoj české sociální demokracie po roce 1989, in Politologická revue 2/2008, roč. 14, s. 41–68.

169

Seznam vyobrazení s. 5: Definitivní sídlo říšské rady bylo vystavěno v letech 1874–1883 podle návrhů architekta Theophila von Hansen. Před jeho dostavbou zasedaly obě sněmovny odděleně, poslanecká sněmovna v provizoriu dřevěné budovy na Währinger Strasse, posměšně nazývané Schmerlingovo divadlo, panská sněmovna využívala pro svá jednání prostory dolnorakouského zemského sněmu v Herrengasse. Od doby dokončení nové budovy v ní zasedal parlament předlitavské části říše až do konce monarchie, ale jako sídlo parlamentu ji využívala rovněž Rakouská republika. Dnes zde sídlí obě komory rakouského parlamentu, jak Národní rada (Nationalrat), tak Spolková rada (Bundesrat).

s. 19: Novorenesanční budova pražského Rudolfina byla vystavěna v letech 1874– 1884 podle projektu Josefa Zítka a Josefa Schulze. Sloužila jako koncertní sál, ale též jako galerie. Když se však počátkem první republiky hledalo vhodné a reprezentativní sídlo pro poslaneckou sněmovnu, padla volba právě na Rudolfinum. Budova byla během 20. let postupně upravována k novému účelu, poslanci zde zasedali až do r. 1939. K původním koncertním a výstavním účelům se Rudolfinum vrátilo již v době nacistické okupace. Po osvobození se na krátký čas stalo Rudolfinum ještě provizorním sídlem poválečného parlamentu. Od května 1946 budova slouží definitivně pro kulturní účely.

s. 43: Thunovský palác na Malé straně je jednou z nejstarších parlamentních budov v Evropě. Někdejší sídlo stavovského sněmu a později českého zemského sněmu poskytlo v letech 1918–1920 prostory pro práci Revolučního národního shromáždění a poté, až do roku 1939, Senátu Národního shromáždění Republiky československé. Parlamentní aktivity se sem vrátily opět až s Českou národní radou po federalizaci státu v roce 1968. Od roku 1993 zde sídlí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.

170

Seznam vyobrazení

s. 73: Budova Plodinové burzy byla postavena na rohu Václavského náměstí v Praze v letech 1935–38 podle návrhu Jaroslava Rösslera. Oproti původnímu účelu však sloužila v letech 1946–92 jako sídlo československého parlamentu. Její prostory postupně přestaly postačovat, byla proto v letech 1966–73 přestavěna podle návrhu architekta Karla Pragera, Jiřího Albrechta a Jiřího Kadeřábka do podoby nového Federálního shromáždění.

s. 99: Jelikož se v letech 1966–1973 přestavovala a dostavovala bývalá Plodinová burza, parlament působil v provizorních prostorách. Předsednictvo Národního shromáždění a úřednický aparát sídlily v tzv. Cukrpaláci na Gorkého (dnes Senovážném) náměstí. Pléna zasedala v budově Nové radnice Národního výboru hl. m. Prahy a ve Španělském sále Pražského hradu. Na snímku z 27. srpna 1968 občané čekají na příjezd předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského do „Cukrpaláce“.

s. 121: „Víte, co je to parlament? Něco mezi muzeem a operou.“ Tento lidový vtip z komunistického Československa dobře vystihoval polohu nové budovy Federálního shromáždění, umístěné u Severojižní pražské magistrály přímo mezi budovami Národního muzea a Státní opery. Vzhledem k politickým bouřím, které se zde odehrávaly v časech demokratické tranzice po roce 1989, je celkem příhodné, že budovu postavil v letech 1966–1973 architekt Karel Prager přístavbou k bývalé Plodinové burze. Dnes budova slouží jako součást výstavních prostor Národního muzea.

171

Jmenný rejstřík Adamec Ladislav — 126–128, 131–132, 146 Albrecht Jiří — 74 Axmann František — 129 Baláž Jozef — 78 Bartončík Josef — 130, 132, 136–138, 142 Bartoš Miroslav — 138 Bartuška Václav — 130 Battěk Rudolf — 110 Bauer Jaroslav — 96 Beer Ferdinand — 106 Beharka Jan — 78 Bechyně Rudolf — 33 Bechyně Zdeněk — 110 Bella Metod — 7–8 Bělehrádek Jan — 77 Benda Václav — 138 Beneš Edvard — 70, 80, 93 Berner Arnošt — 27 Biľak Vasil — 131, 136 Bláha Inocenc Arnošt — 70 Blaho Pavol — 78 Blažej Anton — 130, 132, 136 Bobek Bedřich — 83 Boček Otomar — 113 Bodenhaus Eberhard — 16 Bouček Václav — 46–47 Brežněv Leonid Iljič — 115 Brodský Petr — 138 Bubeník Jan — 138 Buříval František — 15 Cigánek František — 114 Clementis Vlado — 83 Cvinček Andrej — 91 Čalfa Marián — 127, 131, 133, 139, 145–146 Čapek Karel — 51, 58 Čarnogurský Ján — 142 Černík Oldřich — 108–109, 113–115, 117 Červenka Vladimír — 77 Čeřovský Miloš — 113 Češka Zdeněk — 131 David Josef — 84, 88, 90, 92 David Václav — 131

Dolanský Jaromír — 90 Drachovský Josef — 54, 57 Drtina Prokop — 90 Dubček Alexandr — 101–102, 113–114, 117–119, 132, 138 Dundr Vojtěch — 31 Duverger Maurice — 36 Dvořáček Jan — 52 Easton David — 23 Engels Friedrich — 25 Erban Evžen — 130 Fanta Lubomír — 132 Feierabend Ladislav Karel — 89 Ferjenčík Mikuláš — 78 Fierlinger Zdeněk — 80 Fischer Josef Ludvík — 70 Fojtík Jan — 131 Fousek František — 52 Foustka Břetislav — 70 Franke Emil — 8 František Josef I. — 15 Fresl Václav — 15 Fuchs Alfréd — 61–62 Fuková Božena — 117–118 Gajda Radola — 67 Galla Karel — 70 Giraud Emile — 46 Glac Jaromír — 138 Gorbačov Michail Sergejevič — 126 Gottier Robert — 91 Gottwald Klement — 79, 83–84 Gronský Ján — 134, 138 Grospič Jiří — 108 Hála František — 65, 80, 92 Halas František — 77 Hanzelka Jiří — 110 Harenčár Robert — 138 Hasal Antonín — 94 Havel Václav — 123, 127–128, 131, 133–134, 138–139, 141, 145–148 Havelka Jiří — 56 Henlein Konrad — 58 Herben Ivan — 82 Herold Josef — 14

172

Jmenný rejstřík

Herr Karel — 93 Hlinka Andrej — 76 Hodinová-Spurná Anežka — 91, 93–94 Hoffmann Karel — 131 Hofmannsthal Hugo — 16 Hochman Jan — 52 Hotowetz Rudolf — 56 Hradílek Tomáš — 138 Hruban Mořic — 63 Husák Gustáv — 108, 117, 145 Hyková Blanka — 130 Choc Václav — 15 Chotár Michal — 105 Chruščov Nikita Sergejevič — 102 Chytil Václav — 77 Chytil Zdeněk — 52 Indra Alois — 128, 136 Jakeš Miloš — 131–132, 136 Janík Ján — 136 Jansta Miroslav — 138 Janýr Přemysl — 110 Jelínek Jan — 27 Jenerál Jaroslav — 138, 141–142 Ježek František — 52 Jičínský Zdeněk — 108, 113, 128, 132, 135–143 Jirásek Alois — 15 Johánek Jan Tomáš — 85–86 Kabrhelová Marie — 131, 136 Kadeřábek Jiří — 74 Kalina Antonín — 8 Kautský Karel — 29 Klecanda Vladimír — 77 Kliment Josef — 51 Knapp Viktor — 112 Kocáb Michael — 138 Kohout Pavel — 110 Komenský Jan Amos — 86 Kopecký Václav — 81, 83–84 Kosygin Alexej Nikolajevič — 117 Kotlář Václav — 15 Krajina Vladimír — 77, 79, 87, 96 Kramář Karel — 12, 14–15, 94 Kriegel František — 114, 117–118 Krouský Otakar — 51 Křen Jan — 106 Kříž Roman — 130

Kučera Bohuslav — 132, 138 Kučera Petr — 140 Kudláček L.ibor — 138 Kudrna Jan — 141 Kukrál Stanislav — 133, 136, 138 Kural Václav — 106 Ládr Jiří — 129 Laštovička Bohuslav — 106 Latyš Michail — 101 Laušman Bohumil — 85, 96 Leflerová Hana — 106 Lenárt Jozef — 136 Lettrich Josef — 90 Lis Ladislav — 138 Löbl Karel — 130 Lžičař Josef — 137, 139 Malý Rudolf Ina — 59 Marx Karl — 25 Masaryk Jan — 89 Masaryk Tomáš Garrigue — 12, 16, 47, 58, 86, 92 Maurras Charles — 68 Maxa Hubert — 106 Meissner Alfred — 8, 32 Mejstřík Martin — 133 Mertl Jan — 70 Mesík Juraj — 138 Michels Robert — 39 Miková Marie — 116 Mikule Vladimír — 137–139 Miláček Lidmil — 92 Millerand Alexandr — 29 Mlynář Zdeněk — 110, 112–113 Modráček František — 30, 70 Mussolini Benito — 47 Navrátil Jaromír — 106 Nejedlý Zdeněk — 77 Němec Antonín — 26–27, 33, 39 Nosek Václav — 81, 96 Novák Josef — 63 Novotný Antonín — 104–107 Novotný Josef — 138 Nový Vilém — 115 Obrdlík Arnošt — 70 Pacák Bedřich — 15 Palouš Radim — 131 Pampúch Ján — 136, 138

173

Jmenný rejstřík

Pauer Jan — 101 Pecháček Jaroslav — 78–79 Pekařová Jana — 129 Pelikán Jiří — 118 Pernes Jiří — 117 Peroutka Ferdinand — 45, 52, 77 Peroutka Martin — 138 Petera Rostislav — 65 Petr Alois — 91 Pich-Tůma Miroslav — 79 Pithart Petr — 135, 137, 139–140 Pitra František — 131 Pius XI. — 60 Plener Ernest — 10 Podlipný Jan — 14 Poledňák Alois — 116 Prager Karel — 74, 122 Prchlík Václav — 118 Procházka Adolf — 84 Pružinec Jaroslav — 103 Rašín Alois — 15 Rataj Jan — 15, 67 Rattinger Bedřich — 84 Rázl Stanislav — 115 Richter Ferdinand — 77 Ripka Hubert — 83 Riško Ján — 134, 142 Rössler Jaroslav — 74 Rumpler Helmut — 12 Rychetský Pavel — 139 Řehulka Jaroslav — 77 Sartori Giovanni — 21–23 Sekaninová-Čakrtová Gertruda — 117–118 Scheinost Jan — 67–69 Schmerling Anton — 6 Schulz Josef — 20 Schwarzenberg Karel — 48 Skilling Harold Gordon — 101 Slávik Dušan — 78 Slávik Juraj — 77 Smetana Bedřich — 93 Smrkovský Josef — 100, 106, 113–118 Sobota Emil — 46–47, 55 Soukup František — 25, 28–29, 39, 75 Sousedík Stanislav — 47 Spann Othmar — 58, 60, 62

Stalin Josif Vissarionovič — 102 Stank Jozef — 136, 138 Stašek Bohumil — 64–65 Stome Karol — 138 Stračár Slavomír — 138 Stránský Jaroslav — 90 Středa Jindřich — 48 Suk Jiří — 135 Sulík Otakar — 58 Svoboda Ludvík — 105–106, 114–115, 117, 124 Sylvester Julius — 15 Šabata Jaroslav — 138, 142 Šabršula Josef — 78 Šalgovič Viliam — 136 Šejna Jan — 104–105 Šilhán Věnek — 138 Šimon Bohumil — 114 Šimúth Jozef — 130 Široký Viliam — 80 Škoda Jan — 132 Šlechta Emanuel — 77 Šmeral Bohumír — 13 Šolc Jan — 138 Špaček Josef — 114 Šrámek Jan — 63, 65, 79, 83–84, 90, 92–93 Šrobár Vavro — 78, 83 Štěpán Miroslav — 131–132 Šubrt Jan — 118 Švejcar Ladislav — 67 Tusar Vlastimil — 27 Tymeš František — 91 Udržal František — 8 Urbánek Karel — 132 Ursíny Ján — 80 Václavík Milán — 129, 131 Vaeter Kamil — 56 Valo Jozef — 114 Vašek Bedřich — 60 Viktorín Konstantin — 138 Vodsloň František — 117–118 Hansen Theofil von — 6 Voříšek Rudolf — 59 Waldeck–Rousseau René — 29 Weyr František — 47 Wichterle Otto — 110 Zadina Josef — 63

174

Jmenný rejstřík

Zaťko Peter — 80, 90 Zavadil Miroslav — 136 Zítek Josef — 20, 93 Žampach František Method — 65

Obsah Předpoklady československého parlamentarismu Vratislav Doubek

7

Parlament jako katalyzátor přerodu antisystémové strany ve stranu systémovou: případ ČSDSD Martin Polášek

21

Návrhy české pravice na reformu československého parlamentu v době první republiky Michal Pehr

45

Československý parlament po druhé světové válce Michal Pehr

75

Pražské jaro 1968 v parlamentu Jiří Hoppe

101

Československý parlament v roce 1989 Jan Bureš

123

Použitá literatura Parlament v čase změny Parliament in Times of Change O autorech Seznam vyobrazení Jmenný rejstřík

151 161 163 165 169 171

Vratislav Doubek, Martin Polášek a kol.

Parlament v čase změny Případové studie z vývoje českého a československého parlamentarismu Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) ve spolupráci s Ústavem politologie FF UK v Praze v roce 2011 jako svoji 161. publikaci Ediční příprava Vratislav Doubek a Jan Květina Redakce Pavla Doubková Grafická úprava a obálka a sazba písmem Caslon a Candida Ondřej Fučík Tisk tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, 140 21 Praha 4 1. vydání, 176 stran, TS 2 ISBN 978-80-87481-21-9 Doporučená cena včetně DPH 199 Kč